Na začátku loňského září jsem dostal  zajímavou nabídku, která se neodmítá :-).  Kamarád slavil narozeniny a jeden z prezentů byl let balónem, přímo z místa bydliště. Koš byl dost velký, a tak  kromě pilota a oslavence bylo  místo ještě pro šest pasažérů. Jak se pozvolna blížil den odletu,  plíživě ve mě narůstala  přeci jen drobná nervozita. Budeme zavěšeni na čtyřech karabinách, pod sebou trochu proutí, 200 metrů volného prostoru a nad sebou metry látky nafouklé horkým vzduchem. Tomu mám věřit? Co když nám dojde plyn, rupnou lana, přijde vítr? Jak dlouho to asi trvá, než se nebohý vzduchoplavec volným pádem propadne  desítky metrů  a nabodne se na kovový plot s ornamenty?  Pochopitelně ideální je v takovém rozpoložení pustit si vydařený film Vratné láhve a nebo podrobné  rekonstrukce leteckých katastrof. Ty zapalovače jsem si pro jistotu připravil raději dva:-). Zvědavost a také touha fotit z tak neobvyklého místa  byla ale mnohem silnější.  Jaké to asi bude v tichu se vznášet ve volném prostoru a nechat se unášet větrem? Dnes už to vím. Něco naprosto úžasného!!!

Let byl naplánován na sedmou hodinu ranní 15.9.2019 ze Srbína. Sraz  pasažérů a posádky o hodinu dříve na rosou zmáčené louce. V neděli v 5:55, kdy ještě  každý normální a slušný člověk troubí do peřin, stepovala skupinka  zívajících u nedobytných vrat oslavence a dožadovala se teplé kávy.  Jak se později ukázalo jubilant  nezaspal, jen si spletl hodinu odletu. Místo v 7 se má letět v 8, takže se nelze divit  tomu, že dav citelně zašuměl. Konvice kouřící  kávy, pekáč buchet a tekuté pozornosti nad 60% vše urovnaly a zbývalo jen telefonicky nanavigovat posádku balónu s košem na prostornou louku k přípravě vzduchoplavidla. Postupně s pomocí několika asistentů z řad cestujících a benzínového agregátu s vrtulí modrý obr získával svůj tvar. Zbývalo už jen odzkoušet plynové hořáky, usadit vše na místo a vypustit kontrolní černý balónek, aby nám názorně ukázal jakým směrem se bude naše vzduchoplavba ubírat. Jestli nás čeká výhled na  Jevany, Svojetice,Tehovec či Mukařov a Žernovku. Černý bod  se vydal severozápadním směrem, takže mé srdce patriota s radostí poskočilo :-).

Nástup do proutí se všem zadařil na první dobrou a začalo odpočítávání. 3-2-1-zážeh.  Naši pozůstalí  v mokré trávě  žhavili  mobily, tablety, fotoaparáty, zatínal pěsti a zamačkávali slzy. Nedělním ránem se nesly výkřiky, jako „Děti, táta vám uletí, mávejte!“ nebo “ Je tu i naděje, že už se nevrátí“ apod.  Ti co nestihli sepsat závěť, na poslední chvíli předávali čísla k účtům, kartičky s krypto seedy a házeli z koše plánky k zakopaným zlatým javorovým listům.

A najednou se to stalo. Ti dole se pozvolna stávali  menšími  a ještě menšími a my začali vnímat okolní svět kolem sebe tak nějak z vrchu. Ani nevím jak jsme se náhle vyhoupli nad Černokosteleckou a měli Mukařov jak na dlani. Ze zdola k nám doléhal hluk projíždějících aut, vypadající jak dětské hračky, ale u nás nahoře bylo slyšet jen šelestění větru a občas zahučení plynového hořáku. Hluk aut se pomalu vzdaloval a nás pozvolna  unášel vzdušný proud nad mukařovské lesy s přímým výhledem na kostel. „Ale je tu krásně co?“ „Jé hele támhle je pošta, hospoda, rybník, hřbitov“. Mukařovský kostel, škola, charita, vše bylo na svém místě, jen z té naší dočasné horkovzdušné pozorovatelny působily  vzdálenosti, ale i úhly všech těch staveb nějak nezvykle.  Z dálky začala stále více a více vystupovat městská šeď. Díky přirozenému oparovému modro azurovému  zabarvení působila studeně a značně nevlídně. Paneláky, Žižkovský vysílač, průmyslové stavby, komíny, smog. Jak jsme nabírali výšku, Praha se jakoby přibližovala a zvětšovala. Doslova bobtnala do stále více  rozplizlého lívance valicího se na vše to krásné pod námi.  Silný kontrast, když jsme sklonili hlavy a viděli špičky stromů našich lesů, do kterých se opíraly žluté ranní paprsky.  Jak pohlcující nicota z Nekonečného příběhu, ale i protiklady jako Isengard vůči Shire z Lord of Rings.

Vítr nás unášel od Mokliny směrem na severozápad a náš pilot po krátké radiové komunikaci s letištěm Kbely začal klesat ke špičkám stromů, asi abychom  mohli počítat šišky na těch nejvyšších větvích. Jen několik metrů nad vysokými smrky  a vyhoupli jsme se kousek od Žernovské křižovatky s výhledem na staveniště nových domů v ulici K Památníku. Zde nás vítr začal tlačit více na východ, přesněji tedy do centra obce. Zem se ale začala nějak nebezpečně  přibližovat a my se hrnuli přímo do zahrady jednoho domu na Českobrodské. Chlupatý hlídač pod námi začal lítat jak pominutej a nevěděl jakým směrem má začít štěkat a nám začínaly postupně tuhnout rysy, komunikace začala váznout a toporně jsme očekávali, kdy přistaneme jak strýc Alfons  na půdě na hambalkách  a nebo v holubníku. „Vy nám klesáte pane Tkaloun!“ neslo se nad žernovskými střechami. Hořák zahučel a než jsme stačili říce „he“ nechybělo moc a dnem koše bychom  lízali komín. Ve skutečnosti jsme ale byli nad hřebenem střechy  cca 3 metry. Obsluha balónu  měla velkou radost, že se nám tato taškařice zalíbila, takže jsme si ji ještě dvakrát zopakovali. Krom psů, jsme pobláznili ještě několik koček u vikýřů a také čtyři koně, kteří nic zlého netuše  si užívali ranní doposud klidnou snídani v ohradě u lesa. Tím, že bylo asi ještě brzo ráno, obešla se naše inspekce žernovských dvorků a zahrad bez lidských svědků. Nad ďolíkem jsme opět vystoupali do vyšších pater a chytli jiný vzdušný proud, který nás popostrčil  k Horce. Kapitán vzdušného plavidla nás ve volných chvílích zasvěcoval do postupů pilotáže. Žádný volant, žádná řídítka ani knipl, ale dvě šňůry jak splachovadla. Náš jubilant dokonce získal možnost si chvilku ovládání vyzkoušet, takže působil dojmem kapku vystrašeného novice, co se pokouší stáhnout a hned zase vytáhnout rolety. Ale podařilo se mu nás i trochu roztočit. Jak nám bylo následně sděleno, pilot může pouze řídit výšku, kde v určitých hladinách vane vítr různými směry a nebo balón otáčet podle své osy jak kolotoč. Vrátit se například stejnou cestou na místo startu není tedy  v jeho moci. Je to výlet vždy tak trochu do neznáma. To nám ale zas tak nevadilo, protože jsme prozatím okolí ještě poznávali :-). Nad Doubeckou  se opět trochu změnil směr naší plavby a my zamířili směrem na severovýchod. Opouštěli jsme Žernovku a z nastoupané výšky sledovali i mizející Mukařov, Tehovec a Vyžlovku. Našim novým cílem byl Doubek a Hradešín. Jak jsme tak šmírovali zahrady vesměs nových domů, které svým počtem připomínaly nájezd kobylek,  shodli jsme se na tom, že jsme opravdu národ milovníků bazénů a trampolín. Téměř jak přes kopírák. Jediné, co se trochu měnilo, byly velikosti a typy. Letem nad polem, kde bychom mohli v klidu lovit utíkající zajíce, jsme si vyslechli několik veselých historek o vzduchoplavbách našich předchůdců. O tom jak se dají trhat z koše šišky ze špiček borovic, co cítí pasažéři, když dno koše šustí o kukuřici, ale i o tom, jak po krátkém zácviku pasažéra pilot ve třech metrech nad zemí vyskočil z koše a z vesela zamával se slovy „Tak a je to na vás!“.  Výkřiky zděšení jako „No tyvoe on už se asi jako nevrátí co ?“ V tu chvíli vyděšení vzduchoplavci  ještě nevěděli, že  scénář k téhle zákeřnosti byl sepsán ještě před samotným startem. Jeden z pasažérů byl totiž kolega pilota, který si své tajemství udržel až do cíle a pochopitelně v momentě opuštění kapitána převzal kontrolu nad plavidlem a bezpečně přistál.  Vzduchem se nesl náš smích a také opatrné dotazy, jestli i my nejsme součástí nějaké té skryté kamery. To už jsme ale dorazili nad střechy obce Mrzky. 

Opět začala naše inspekce zahrad a dvorků z nízké vzdálenosti. Zde už to ale bylo mnohem veselejší, protože čas pokročil a přirozeně tedy začalo docházet i na kontakt s domorodci. První byli dělníci pracující na novém povrchu silnice. „Ahoooj, tak jak vám to jde takhle při neděli?! My jsme z inspekce, tak jsme Vás přiletěli zkontrolovat! Jsme počítali s tím, že už budete u Českého Brodu a vy ještě tady?!“ Odpovědí nám bylo mávání lopat a krumpáčů. Naše pozice nám přinášela i určitou formu bezpečí.  Z domu pod námi, kde jsme právě vyplašili hejno slepic, vyběhla paní domácí a se zrakem k obloze začala křičet „Pepaneeee, poceem!“  Z koše se na oplátku ozvalo. „No dobrý den mladá paní, tak jsme tu, prý potřebujete protáhnout komín!“ “ Tak Pepanéééé“  V tom vyběhl Pepan ve slipech a v tričku a ztvrdnul. Bylo to zrovna v momentě, kdy jsme mu začali trhat ořechy z koruny stromu. „No tyvoe“ otočil se, vběhl do domu, ale za chvilku už zase stál u prahu a s nataženýma rukama začal vytvářet data pro youtube. „Tak my se s vámi loučíme a míříme k sousedům, Ahooooj!“ Z koše se vyklonilo 6 párů mávajících rukou. Pepan jednou rukou stále držel mobil, ale druhou nám mával stejně jako jeho žena na rozloučenou. U dalších sousedů jsme si obědnávali kafe a dostávali nabídky na štrůdl, buchty, koláče a u  stavení s velkým ptačím hnízdem na komíně dokonce i koblihy. Opouštěli jsme Mrzky a blížili se do poslední zastávky naší cesty, a to do sousedních Tismic. To už probíhala radiokomunikace s kolegou pilota, který se po zemi přibližoval na čtyřech kolech k místu přistání. Nad jednou velkou  krásně upravenou zahradou s bazénem a majiteli v poklidu sedící na lavičce se svou ranní kávou  se z nebe do té ranní tiché nedělní romance  neslo: „Dobrý den, prosím Vás, mohli byste sundat tu plachtu z toho bazénu? Budeme přistávat, jsme bez plynu!“  „Můžeme i  do těch záhonů s růžemi? “ Během chvíle  se ale ozval charakteristický zvuk hořáku a majitelé doufejme  poznali, že jsme si náš záměr  rozmysleli. Ale nelze vyloučit, že tam zůstali sedět se studenou kávou mnohem déle, než původně plánovali. Poslední zamávání těm dole, prohlídka románského kostela s trojlodní basilikou z ptačího pohledu a už jsme se blížili na louku, kde bylo naplánováno naše finální přiblížení a přistání. Už jsme byli chyceni lanem od kolegy, který právě dorazil s přívěsem a postupně ztráceli výšku. Nastala ale malá komplikace, která nás donutila opět nastoupat. Tím, že v každé hladině to foukalo jiným směrem, mohli jsme dopadnout jak manželé Tkalounovi, jen s tím rozdílem, že místo přehrady bychom ovlhli v místním kačáku. Manévrování bylo tak výrazné, že jsme probudili i nedaleko spícího bezdomovce, ale také přilákali  sousedy z okolí, kteří nám začali dělat udivené publikum.  Jeden ťuk, druhej, třetí a už jsme cítili pevnou půdu pod nohama. Výstup z koše ale musel být koordinovaný, protože každý z nás byl jako zátěž a opuštění koše znamenalo opětné nadzvednutí proutí nad zem. Nakonec se vše zadařilo. Koš byl uchycen na přívěsu a s naší pomocí pod dozorem místních občanů jsme balili desítky metrů látky a lanek do přepravního vaku. Když byl úklid dokončen, přišlo malé překvapení. Pilot se ujal přednášky o historii vzduchoplavby. Dozvěděli jsme se, kdo to byli bratři Joseph a Etienne Montgolfierové a kde vzali inspiraci pro svůj nápad využít ohřátého vzduchu k letu. Také o Francouzském králi Ludvíkovi XVI a jeho marnivé ženě Marii Antoanetě jsme zaslechli. Hlavně to, že než panovníci přišli o své hlavy, stačili  vydat výnos, že za svoji statečnost bude každý, kdo se odváží uskutečnit let balónem, povýšen do šlechtického stavu. A protože tento zákon do dnešních dnů ještě nikdo nezrušil, odehraje se na místě našeho přístání významná ceremonie, kdy nám bude udělen významný titul. K celé akci bylo připraveno i občerstvení a vzduchem postupně  začaly létat špunty od rozlívaného sektu. Ve jménu čtyř živlů byl každý z nás slavnostně posypán hlínou z místního pohnojeného pole, polit bublinkami a mocným fukem nám byly uhašeny plamínky ve vlasech od předem zažehnutého zapalovače. Jako šlechtici jsme získali ke svým jménům navíc i přídomek. Náš šlechtický predikát byl u všech stejný a udával místo přistání naší vzdušné pouti. Byl jsem tedy pasován na Knížete Martina  z Tismic. Po předání jmenovacích listin, jak si náš stav nově žádal, jsme vychutnávali připravené občerstvení a očekávali příjezd našich poddaných. Ti nás po nějaké době dopravili na usedlost Barona Františka z Tismic, kde hodování pokračovalo, ale naše autorita vrchnosti byla stále více a více zpochybňována. Obsluha vázla, mýt ruce jsme si museli sami, dokonce ani to pivo se samo neotevřelo. Co se dá dělat, emancipace již zapustila na našich panstvích silný kořen.  Dnešní vzduchoplavba byla pro všechny krásným zážitkem.  Užívali jsme si samotného letu, ale i nevšedního pohledu na naše domovy a místa, která jsou nám blízká. Doufejme, že to nebylo  naposledy, protože to opravdu stálo za to.